Názvosloví v horách

link

2.12.2009

Hora, hory, hřbety, sedla, průsmyky, údolí, kotliny, prahy, kar, firn, plesa, žebra, pilíře, ostruhy, úbočí, rokle, svahy, kotle, komín, římsy, převisy, terasy, ledovec pevninský, ledovec horský, ledovec údolní (alpinský), moréna

Názvosloví v horách

Hora je vyvýšenina zemského povrchu, kterou od okolního terénu ohraničuje jako pomyslná čára úpatnice, nesprávně se někdy užívá úpatí, to však je terénní tvar. Hory, které na sebe navazují v souvislých pásech, vytvářejí pohoří. U nás většinu horských oblastí tvoří pohoří. Jsou-li pohoří soustředěna do sevřenější oblasti s přibližně stejnou rozlohou do šířky a délky, hovoříme o horském masívu. Takovým masívem je u nás do jisté míry např. Hrubý Jeseník. Hory, které v našich podmínkách a v podmínkách většiny evropských zemí přesahují) hranici 2 500 m nadmořské výšky, nazýváme velehorami.

Hory a zvláště pak velehory bývají často skalnatým terénem. Skály mají určité vlastnosti (nemíníme tím geologickou stavbu), jež se odrážejí i v názvosloví. Skála může být hladká nebo naopak členitá, pevná nebo lámavá, což není důležité jen pro horolezce: z hlediska strmosti mohou pak být skály ustupující, svislé nebo převislé.

Skalnaté velehorské vrcholy se nazývají často štíty (Lomnický štít). Jiné vrcholy – zpravidla nižší – bývají označovány podle svého charakteristického tvaru jako věž, která však může být i poměrně rozložitou horou. Užší a výraznější je pak jehla, dále roh (vesměs v podobě trojúhelníku postaveného na užší stranu) a nižší a špičatější zub a hrot. Pokud jsou vrcholy štítů a hor tvořeny nakupením strmých skal nebo skalních bloků, hovoříme o vrcholové pyramidě. Vrcholy jednotlivých horských pásem spojují hřebeny, které označujeme podle světových stran, k nimž hřeben z vrcholu spadá. Z hlavních nebo též centrálních hřebenů, které zpravidla tvoří přirozenou osu pohoří, vybíhají hřebeny postranní neboli rozsochy.

Rozsochy přitom nemusí být nižší než hlavní hřeben; naopak v případě Vysokých Tater se právě v rozsochách nachází většina nejvyšších vrcholů, Gerlach nevyjímaje. Širší hřebeny, s nimiž se setkáváme hlavně v nižších polohách, nazýváme hřbety (slovensky chrbáty). Někdy jsou názvem hřbety označovány i úzké hřebeny, např. Kozí hřbety v Krkonoších. V horských hřebenech nebo v pohořích oddělují jednotlivé hřebeny buď sedla, která jsou zpravidla širší a mělčí, nebo průsmyky (výrazně snížená místa z hlediska celého pohoří, kterými vede většinou dopravní cesta) posléze pak štěrbiny, jak se nazývají úzké a většinou ostré zářezy v hřebeni. Zatímco sedla a průsmyky se nacházejí v horských oblastech, všeobecne jsou štěrbiny a škáry typické pouze pro skalnatý terén. Zdvihá li se hřeben k vrcholu kolmým strmým stupněm nebo schodem, hovoříme o výšvihu, směrem dolů k vrcholu pak o schodu.

Hřebeny nebo hřbety, které ohraničují údolí bývají (převážně ve slovenských horách) někdy označovány jako doliny. Doliny mohou mít rozličné tvary a to především podle toho, jakým způsobem vzniknuly. Pokud byly vytvořeny činností vody (zpravidla se závěr doliny sbíhá do písmene „V“), nebo někdejší činností ledovce (závěr doliny je oblý a do písmene „U“). Okrouhlé a uzavřenější doliny mohou nést název kotliny. V jiných oblastech má však význam kotlina odlišný význam. Závěr údolí kotlovitě rozšířený se nazývá kar. Ve většině kotlin jsou prahy v podobě více či méně strmých skalních stupňů. Za těmito prahy se v dolinách nacházejí často jezera, nazývaná plesa nebo např. v Polsku oka nebo stawy. Doliny na úpatí hřebenů a často také na celém jejich dnu pokrývá vrstva suťoviska.

Ze skalnatých vrcholů a hřebenů sbíhají k úpatím hrany, které se mohou nazývat žebra. Je li potom toto žebro kolmé a strmé, jedná se o pilíř. Žebro a pilíř vybíhají na úpatí do doliny ostruhami. Svahy spadající z vrcholů a hřebenů k úpatí se nazývají úbočí. Je li toto úbočí pozvolnější, je obvyklým názvem svah, spadá li ale strmě a kolmo do doliny jedná se o stěnu. Skalní úbočí bývají rozbrázděna roklemi, nebo mělčími a užšimi žleby, které bývají současně strmější a někdy ústí do zmíněných roklí. Také ve žlebech a roklích mohou být prahy nebo stupně. Žleby a rokle se v dlní části rozšiřují a vysílají do údolí (doliny) suťové kužele nebo jazyky. Jejich spojením mohou vznikat suťová pole (suťoviska). V dolní části žlebu či rokle se většinou hromadí suť drobná, která podkluzuje a způsobuje potíže. Proto jí také říkáme suť pohyblivá nebo živá. V horních částech roklí jsou suťové pole složená z větších balvanů nazývaná zlomiska.

Skalní stěny jsou jedním z nejčastějších teréních tvarů hor. Skalní stěna může často vypadat jednolitě, avšak často se v ní vyskytují členitosti jako jsou vertikální trhliny a horizontální výstupky. Hladké, málo členité a povětšinou také strmé skalní plochy se nazývají skalní plotny. V místech, kde se plotny stýkají uvnitř stěny, mohou vytvářet kouty nebo zářezy. V opačném případě, to znamená při styku ploten vně stěny hovoříme o skalní hraně. Ve sklaní stěně se mohou dále nacházet nejrůznější nepravidelná vydutí nazývající se vhloubení. Rozsáhlá a výrazná vhloubení jsou potom skalní kotle. Takovéto kotle mohou být ohraničeny skalními žebry nebo pilíři (např. kotel v masivu Gerlachu).

Další vertikální členění skalních útvarů zahrnuje kromě již zmíněných kotlů a žlebů protínají stěny širší nebo užší strmé komíny. Komíny tvoří souběžné skalní čelisti. Směrem k vrcholu se pak některé komíny rozšiřují v rozsedliny. Vedle komínů mohou být ve skalní stěně mnohem užší spáry, trhliny a pukliny.

Horizontálně protínají skalní stěny široké dlouhé pásy, tzv. rampy. Galéria je široká a výrazná plošina , která vodorovně přerušuje zpravidla celou stěnu většinou v její horní části.

Skalní lávka je v porovnání s rampou užší. Její vedení je vodorovně nebo šikmo napříč stěnou. Lávky, police nebo pásy jsou obvykle ještě dostatečně široké pro opatrnou chůzi.

Užší podélné výstupky ve skalní stěně tvoří pak římsy a ještě užší jsou potom lišty. Vodorovné plochy ve stěně nesou příznačné a logické označení plošiny, nachází-li se potom plošina na vrcholku skalního pilíře nebo nad výšvihem žebra, nazýváme ji balkón nebo kazatelna. Terasy jsou větší plošiny, které od ramp, lávek a pásů odlišuje to, že nepřerušují převážnou část stěny.

Velké balvany nebo jinak od ostatního terénu oddělená skaliska označujeme jako bloky, které mohou tvořit odštěpy. Průhledné otvory způsobené nahodilým nahromaděním bloků a odštěpů nazýváme okna nebo také oka (např. Prisojnikovo okno/oko). Vyčnívá li skalní blok nad stěnu, nazýváme jej převis. Pokud jde o velký převis, nazýváme jeho spodní stranu jako střecha.

Převážně v alpských oblastech se můžeme setkat s pojmem sněžná čára, což je spodní hranice oblasti věčného sněhu. Sníh, který během doby napadl, postupně taje, stlačuje se a přeměňuje svoji krystalickou strukturu. Následně prochází stadiem zrnitého firnu, který se pod tlakem horních sněhových vrstev a také vlivem slunečního záření, postupně mění v mladý pórovitý led prostoupený bublinami vzduchu. Firn i mladý led se ze strmých úbočí sesouvá vlastní vahou do horních pater dolin a vytvářejí a dále sytí vlastní ledovec. Ledovce tvoří dvě velké skupiny: pevninské (kontinentální) a horské. Horské ledovce: Náhorní ledovce – skandinávský typ. Setkáváme se s ním ve Skandinávii, Islandu, Tibetu nebo Špicberkách Karový ledovec –ledovcová hmota je vázaná na údolní uzávěry se splazy Svahový ledovec – pokud je ledovcová hmota jen na úbočí hory Visutý ledovec – přechází ze svahového a je často spojený s ledopádem nebo s ledovcem údolním. Někdy s ním ale není vůbec spojen a jeho sesuv se projevuje v podobě blokových odlomů, které pak padají do údolí v podobě lavin. Údolní ledovec (alpinský) – nejzastoupenější typ u horských ledovců. Sestává se ze sběrného okruhu (karu) a splazu. Rychlost pohybu ledovce je závislá na několika faktorech, jako je například množství srážek, na sklonu dna údolí, na členitosti skalního podloží a úbočí. Rychlost pohybu ledovců je cca 20 až 300 m/rok, výška ledovcového příkrovu je až 300 m. Na ledovci vznikají i různé typy trhlin Trhliny odtrhové Trhliny podélné Trhliny okrajové Trhliny příčné Trhliny radiální

Ledovec, který s sebou unáší i množství hlíny a kamení, které na něj napadalo. Tento materiál se odborně nazývá povrchová moréna, která bývá rozeseta nepravidelně po povrchu ledovce. Kromě toho vlastním pohybem narušuje terén, ve kterém se pohybuje a rozrušený materiál hrne pod sebou na dně doliny (spodní moréna). Také jej může zavalovat do vlastní ledovcové hmoty a nést s sebou. V tom případě se jedná o vnitřní morénu. Pokud jej vytlačuje do stran jedná se o boční morénu a pokud ho hrne před sebou, potom můžeme hovořit o pojmu čelní moréna. Na místech, kde se spojují toky ledovců z různých směrů, navršuje se materiál povrchových morén a vznikají středové morény,m které sledují tok ledovce. Jak se v průběhu stovek let ledovec postupně snižuje a ustupuje, jsou hráze čelních a bočních morén často i několik desítek metrů od okraje. Povrch morén směrem od ledovce je často porostlý trávou nebo stromy. Průstup morénou je kvůli jejímu pozvolnému sesuvu a nezpevněnosti velmi nebezpečné a rozhodně ho nelze doporučit. Nejschůdnější bývají koryta potoků, které morénu protrhly.

 

horami@horami.sk
Pôvodne, profesne stavebný technik, najmä projektant architektúry. Srdcom horal - turista, horolezec, jaskyniar, horský bežec, ochranca prírody, organizátor, propagátor nadšenec. Dnes následkom mozgovej mŕtvice invalid. Ako človek, pesimista, nadobudnutý životnou praxou, fejtonista, srandista.
Komentáre

Pridať komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *